Možnost návratu ? část 2

3. srpna 2014 v 13:37 | Leky |  Ostatní povídky
Tak je tu další část povídky, snad se vám bude líbit.



Když jsem se o něco později probrala, nejdříve jsem netušila, co se děje a kde to jsem. Jediné, co jsem vnímala, byla bolest hlavy a v noze. Až postupně jsem si začínala uvědomovat, co se stalo a hlavně kde se nacházíme. Někde v dálce jsem uslyšela Jackův hlas, jak mi říkal, abych se nepokoušela hýbat.

"Máte zlomenou nohu a asi otřes mozku, byla to pěkná šlupka. A můžete mluvit o štěstí, že vás ta potvora nesežrala."
"Kde to jsme?" zeptala jsem se ho, když jsem si všimla, že už nejsme někde venku, ale v nějaké jeskyni.
"Tohle místo jsem našel, když jsme se rozdělili, tady jsem našel úkryt před těma příšerama, co si na mě udělaly zálusk," odpověděl mi O'Neill.
"Aha...pane..asi zase omdl.." nedořekla jsem to a zase jsem ztratila vědomí. Zatracený otřes mozku!

Když jsem se zase probudila, hlava mě už tolik nebolela, za to noha bolela jako čert.

"Dobré ráno," pozdravil mě Jack.
"Dobré... jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se.
"Dva dny. Už jsem se bál, abyste se mi vůbec probrala... nemáte hlad?"
"Byl jste v místním obchodě nakoupit?" řekla jsem ironicky, protože jsem netušila, kde by tady mohl sehnat něco k jídlu.
"Byl jsem rybařit a k mému údivu tady ty pravěký ryby chutnají docela dobře... a pár těch žížal jsem tu taky sehnal," umál se O'Neill.
"Aha, tak to si ráda dám, hlad mám jako vlk," odpověděla jsem.
"Ani se vám nedivím, nejedla jste tři dny."

Pokoušela jsem se posadit, ale ta zraněná noha mi to moc nedovolovala, a tak mě Jack pomohl. Když jsem se konečně posadila, uviděla jsem svou nohu zafixovanou nějakým klackem a Jackovým šátkem.
"To jste nemusel."
"Samozřejmě, že musel. Přece vám tu nenechám s otevřenou zlomeninou a napospas tomuhle světu, tady jsme alespoň trochu v bezpečí a vy máte možnost se tu nějak uzdravit. I jídlo se dá nedaleko odsud sehnat."

Jack mi podal jednu upečenou rybu a musím uznat, že měl pravdu... bylo to docela dobré.

"Tak co, jak to chutná?" zeptal se.
"Moc dobře... ještě nikdy jsem neměla jídlo staré 65 milionů let."
"To ani já... vážně asi máme štěstí v neštěstí, že jsme tady... jsme první a asi i poslední lidé, co tyhle potvory vidí naživu. A tak mě tak napadá, nevíte náhodou, v jakém to jsme období? Nejsme náhodou v tý době, kdy sem spadnul ten šutr a všechno to tady umřelo? Nemám zrovna chuť tu umřít," snažil se Jack udržovat konverzaci.
"Abych řekla pravdu, nemám tušení, v tomhle se vážně nevyznám. Možná kdybyste tu uvíznul s Danielem, ten by vám asi řekl," odpověděla jsem mu. Tento obor mě opravdu nikdy moc nezajímal.
"Hmm, no abych řekl pravdu, tak s ním bych tu vážně uvíznout nechtěl," ušklíbl se.
"Proč, pane?"
"S Dannym by to tu asi bylo k nevydržení, pořád poslouchat ty jeho rozumy, to bych se rovnou mohl nechat sežrat nějakou tou hladovou potvorou."
"Ale no tak, pane, to snad ne... Daniel přeci není zase tak špatný společník."
"Hmm, když to říkáte vy... ale já bych tu s ním vážně nechtěl být."

Na tohle jsem mu už nic neřekla, nechtěla jsem se s ním hádat. Věděla jsem, že musíme držet společně, jinak by tohle asi nedopadlo dobře.

Den v té jeskyni ubíhal pro mě hodně pomalu, nic se tu nedalo dělat, s nohou jsem nemohla hýbat a pokaždé, když jsem se chtěla posadit nebo alespoň změnit polohu, tak mě Jack upozornil, že bych se s tím neměla ani hnout.

Uběhly další dva dny od toho mého neštěstného pádu ze stromu, hlava mě už nebolela, ale s tou nohou to zatím nevypadalo dobře. S nulovým vybavením se srůstání mé zlomeniny nedalo nijak urychlit a představa, že bych proseděla tři měsíce nebo jak dlouho, než se mi to alespoň trochu spraví, se mi ani trochu nelíbila.

Už zase jsem se nudila, Jack byl někde venku na průzkumu a abych byla upřímná, měla jsem docela strach... ani jeden z nás nevěděl, co všechno by se tu mohlo stát. Byla jsem unavená, a tak jsem si šla lehnout. O něco později mě probudila bouřka. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nikde jsem Jacka neviděla. Můj strach o něho se o něco zesílil. Ta bouřka byla pořádná, viděla jsem, jak blesk někde v dálce zapálil les. Ani nevím proč jsem čekala, že se ozvou sirény, ale pak mi došlo, že tady tomu tak nebylo. Tady si s tím musela příroda poradit sama. Jenže kde k sakru byl Jack?

Bouřka trvala okolo tří hodin - byla to nejdelší bouřka v mém životě - a O'Neill stále nikde. Tohle se mi vůbec nelíbilo.

Onen lesní požár už byl hodně rozsáhlý a sem tam se ozývaly zoufalé nářky zvířat, která v něm uvízla. Bylo mi jich líto, ale byl to koloběh života a nedalo se nic dělat.

Chtěla jsem se postavit a jít hledat generála, ale moje noha mi to nedovolovala. Pokoušela jsem se alespoň si sednout, pořád ležet na téhle tvrdé zemi taky nebylo ono.

"Co si k sakrku myslíte, že děláte, Sam?" řekl z ničeho nic Jack. Nečekala jsem se, že se tu objeví jako duch, takže jsem se ho lekla, ale zároveň jsem byla děsně ráda, že je zpět.
"Kde jste pořád byl?" vyčetla jsem mu.
"No na lovu přece, musel jsem přinést konečně něco jinýho, než jsou ryby," řekl mi a mého naštvaného tónu hlasu si nevšímal.
"Na to jsem se neptala, víte, jaký strach jsem o vás měla?"
"No tak pardon no, ale hlady tu taky nemůžeme umřít," obhajoval se.

Já už jsem na to raději nic neřekla, jen si od něho vzala jídlo, které přinesl - bylo to maso, - a raději jsem se neptala, co to je. S O'Neillem jsem celý zbytek den nepromluvila. Byla jsem na něho hodně naštvaná. Jack se se mnou také nepokoušel bavit; věděl, že měl něco říci, když šel tam ven. Ale neudělal to. Abych řekla pravdu, v tomto světě jsem začínala být podrážděnější než kdy jindy. Asi to bylo tím, že jsem měla tu zlomenou nohu a nemohla jsem nic nedělat, než jen sedět a koukat na stěny téhle jeskyně.

Druhý den ráno mě probudily parpsky slunce, které se draly do jeskyně. Protáhla jsem se a skoro jsem zapomněla, že mám zlomenou nohu.

"Dobré ráno," uslyšela jsem z druhého konce generála.
"Dobrý," pozdravila jsem ho. Moje včerejší naštvaní bylo v mém hlase ještě trochu znát.
"Sam, chtěl jsem se vám ještě jednou omluvit, že jsem vám neřekl, kam jdu, než začala ta bouřka. Spala jste, a tak jsem vás nechtěl budit. Netušil jsem, že vás tím tak naštvu," začal se mi znovu omlouvat.
"Víte co, pane? Nechte to plavat, ano?" odpověděla jsem mu.
"Ale vadí mě to, naštvat jsem vás nechtěl, kor v tomhle světě, kde si musíme důvěřovat víc než kdy jindy," řekl mi.
"Já vím... nechte to už být, nebavme se o tom."
"Tak fajn, budu jen rád," usmál se na mě.

Najednou se mezi námi rozhostilo ticho. Nesnášela jsem, když tohle mezi námi nastalo.

"Nevím, jak to tady dlouho zvládnu, to nic nedělání," přiznala jsem se mu.
"No, budete muset, máte to zlomený... nevím jak moc, bohužel v místní nemocnici tu nemají rentgen, aby zjistili, jak moc je to vážný." Jeho chuť dělat si legraci ho očividně neopouštěla ani tady. Za tohle jsem ho někdy nesnášela. On prostě musel vtipkovat, i když šlo do tuhého.
"Aha, tak to je fajn, ale já se tu zblázním, pokud tu budu jen tak sedět na zadku a nic nedělat, potřebuji na vzduch."
"Věřte mi, že vám rozumím, ale fakt to budete muset vydržet. Každý den se chodím koukat do těch míst, kde jsme se vynořili, a ta věc pořád nikde," odpověděl mi.
"Víte moc dobře, že já nejsem zvyklá nic nedělat."
"Ano, to já vím, ale ta vaše noha nevypadá nejlíp. Sam, proč jste tak tvrdohlavá?"
"Prostě jsem, ale musíte mě pochopit, já musím něco dělat, nebo se zblázním. Můžete mi sehnat nějakou větev, o kterou bych se mohla opírat? Chci se podívat ven, mám tady tohodle dost. Jsem odkazaná jen na vás a to se mi ani trochu nelíbí," řekla jsem naštvaně.
"Sam, když jsem jednou řekl ne, tak prostě ne. Moc dobře si pamatuju podobnou situaci, taky jste na mě byla docela přísná, když jsem byl zraněný," vysvětlil mi.

Chvilku jsem přemýšlela, co tím myslel, ale pak jsem si vzpomněla na naši příhodu tehdy v Antarktidě. A měl pravdu, tehdy jsem na něho byla taky hodně přísná, ale tamto byla přece jen o něco jinačí situace než tato.

"Asi máte pravdu, ale stejně bych se ráda alespoň trochu prošla, jen pár kroků - tuhne mi zadek," usmála jsem se na něho.
"Ach jo, co mám s váma dělat... tak pojdte," řekl Jack nakonec a pomohl mi zvednout se. Trochu se mi zamotala hlava. Pak jsme vyrazili. Snažila jsem se na tu svou nohu nedošlápnout. Jack mě pomalu dovedl z východu jeskyně, kde se mi naskytl moc hezký pohled. Ani jsem netušila, že jsme tak vysoko.

"Jak dlouho jste tohle místo hledal?" zeptala jsem se ho.
"Ani moc dlouho ne... nějak jsem se přimotal k takovým malým potvorám, co si zrovna dávaly oběd... bohužel jsem je vyrušil, a tak jsem se musel co nejrychleji zdrhnout. Tedy řeknu vám, tak rychlý zvířata jsem nikdy neviděl. Docela jsem si zaběhal... až jsem našel tady tohle. Myslel jsem, že mě sem budou sledovat, ale asi jsem měl štěstí. Když mě ty potvory nechytily v krátkém čase, tak to nakonec vzdaly a vrátily si ke svýmu žrádlu," povyprávěl mi Jack.
"Tak alespoň máme kde spát a být v bezpečí," podotkla jsem. Uvědomila jsem si, jak blízko jsem mu v tu chvíli byla. Držel mě kolem pasu, abych nespadla. Když jsem nepatrně otočila hlavu, uviděla jsem na jeho rtech mírný usměv. Netušila jsem, proč se usmívá... asi to bylo tím pohledem nebo možná mnou... kdo ví.

"Chtěla bych se projít," prolomila jsem ticho mezi námi.
"Tak to ani náhodou, ublížíte si ještě víc, tohle vám bude muset stačit," poznamenal.
"Ach jo, ale já se tu zblázním."
"Sam, nechte si krucinál říct... musíte počkat pár dní... a pak to snad bude lepší... mezitím se nám třeba podaří zjistit, jak dostat domů."
"Když to říkáte..."
"Hele, Carterová, co se vám kruci nelíbí? Zdá se mi že vás někdo vyměnil."
"Nikdo mě nevyměnil, ale už jsem řekla, nejsem zvyklá nic nedělat. Vám možná tohle vyhovuje, ale já to prostě nevydržím," odpověděla jsem mu a pokoušela jsem se mu vymanit z náručí. Chtěla jsem si sednout. On mě neochodně pustil a já jsem po jedné noze doskákala hlouběji do jeskyně. Jack ještě nějakou dobu stál u jejího vchodu. Pokud to takto mezi námi půjde dál, mám strach, že to nedopadne dobře. Jack si sedl zády ke mně a zakoukal se do vyhasínajícího ohně. Pak se ale beze slova sebral a odešel ven. Než jsem něco stačila říct, už byl pryč. Netušila jsem kam zase šel, připadalo mi, že nedokáže být delší dobu v mé blízkosti. Musíme si o tomto brzo promluvit, nebo to nebude mít moc příjemné následky.

Uběhly dvě hodiny a O'Neill pořád nikde. Třeba jen šel pro dřevo, abychom tu měli zase teplo, nebo pro něco k jídlu. Když jsem začala uvažovat o dalších variantách, ozval od vchodu jeho hlas.

"Tak jsem zpět, Sam, a mám tu pro vás dárek," řekl a na důkaz svých slov mi ukázal dvě silné větvě z bůh ví jakého stromu.
"Ale já nemám narozeniny," poznamenala jsem pobaveně.
"Chtěla jste se pohybovat, tak tu mám... no řekněme něco jako berle," usmál se na mě a podal mi ty dva klacky. Dala jsem si je pod paže a pokusila jsem se sama postavit. I když to ze začátku šlo docela težko, byla jsem ráda, že už se můžu alespoň po jeskyni pohybovat sama bez jeho pomoci.
"No vidíte, jak vám to jde."
"Děkuji," řekla jsem mu na to a dobelhala jsem k němu. Pustila jsem jednu berli a na důkaz díku jsem ho pohladila po tváři.
"Přeci není za co, vy moc dobře víte, že pro vás bych udělala cokoliv," řekl a také mě pohladil po tváři. Zase mezi námi nastala ta chvíle ticha, kterou přerušil nakonec Jack tím, že se ke mně naklonil a pokusil se mě políbit. Nijak jsem se tomu nebránila. Kdo nás tu taky mohl vidět a postavit nás před soud? Chvíli jsem se líbali a já si připadala jako bych létala, tohle bylo něco, co bych nikdy ani v nejmenším nečekala.
"Omlouvám se," řekl po tom, co jsem se od sebe odtáhli a když si uvědomil, co se stalo.
"A za co proboha? Vždyt to byl jen polibek..."
"No právě proto, byl to polibek, nemělo se to stát... neměl jsem využít vašeho zranění," vysvětlil Jack a odtáhl se ode mě.
"Mně to ale nevadilo, líbilo se mi to," řekla jsem mu, aniž bych si uvědomila, co jsem to řekla.
"Sam, ..." nakousl pomalu větu, ale najednou se zarazil, jako by nevěděl, co má říci. On nikdy nebyl zběhlý ve vyjadřování svých citů. A tak jsem musela jednat já. Pokusela jsem se ho znovu políbit, ale on se tentokrát nenechal a svůj obličej otočil stranou. Ani nevěděl, že mi tím tak moc ubližuje.
"Tak vy mě políbíte, a pak se odvracíte... myslela jsem, že ke mně alespon něco cítíte, ale asi jsem se mýlila," smutně jsem poznamenala.
"Sam, sakra vy moc dobře víte, že to není pravda, už jsem vám to jednou řekl a od té doby se nic nezměnilo. Myslím, že bychom se tomu ale neměli poddávat víc, než bychom zvládli... prostě jsem se nechal unést, omlouvám se," řekl potichu a otočil se ke mně zády.

Nechtěla jsem to jen tak nechat a pomalu jsem došla až k němu a postavila jsem se vedle něj. Pomalu jsem se k němu otočila. V jeho tváři se mísilo několik pocitů a jeden z nich byl i velmi silný cit ke mně, který nechtěl nikdy vyslovit nahlas. Nic neřekl, jen mě vzal okolo ramen a přitáhl si mě blíž k sobě. Položila jsem hlavu na jeho rameno a společně jsem sledovali svět pod námi.

Brzy nastal západ slunce, byl opravdu nádherný, nikdy jsem takový neviděla.

"Snad to tu spolu nějak zvládneme," řekla jsem po chvíli ticha.
"Když tu budete se mnou, Sam, tak to zvládnu určitě," odpověděl a upevnil svoje objetí.
"To jsem ráda, že to říkáte. I když bych byla ráda, kdybych měla tu nohu už v pořádku, takto si připadám strašně bezmocná."
"To se spraví. Jen mám strach, zda nás hledají... ale i kdyby, stejně nás nejspíš nenajdou. Neumím si představit, jak by mohli přijít na to, že jsme zrovna tady," řekl Jack.
"To máte pravdu," poznamenala jsem smutně, opatrně jsem se vymanila z jeho sevření a dobelhala jsem se zpět k ohni, abych si sedla. Byla mi zima a chtěla jsem spát. Jack následoval mého příkladu a přidal se kě mně.

Dlouho do noci jsme si povídali, a pak jsme se rozhodli, že půjdeme spát. Tentokrát jsem neleželi každý sám. Lehli si vedle sebe a Jack mne vzal do náručí, kde jsem se cítila naprosto v bezpečí.


Ani jeden z nás netušil, co nás čekalo dál v tomto pravěkém světe, plném nástrah a nebezpečí.
 


Komentáře

1 Ivet Ivet | E-mail | Web | 3. srpna 2014 v 15:42 | Reagovat

pravěk... chudáci... to jsem zvědavá, co tam pro ně ještě připravíš...

2 sam sam | E-mail | 5. srpna 2014 v 18:15 | Reagovat

dufam že je moc trapit nebudes a das je dohromadi moc pekna povidka už se tesim na dalsi pokračovani :-)

3 Eva Eva | 8. srpna 2014 v 23:54 | Reagovat

No teda šup s nimi do pravěku ,no když tam jsou sami mohli by se dát aspoň dohromady-konečně.A nebudeš je trápit moc že né .

4 an an | 7. září 2014 v 19:59 | Reagovat

ahoj bude další povídka kdy napíšeš další dílek :D

5 jenn jenn | 21. září 2014 v 14:57 | Reagovat

páni, v pravěku... daleko od pravidel =D snad bude brzo pokráčko =D

6 fishing fishing | Web | 8. září 2016 v 1:03 | Reagovat

půjčka online hodkovice nad mohelkou :-!

7 cista cista | Web | 6. října 2016 v 5:16 | Reagovat

pujcky on line :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama