Možnost návratu ? část 1.

17. července 2014 v 18:21 | Leky |  Ostatní povídky
Ahojka...tak tady j první část slibované povídky, snad se vám bude líbit. Budu ráda za jaký koliv komentář. Užijte si povídku . A s kritikou do mě.




Všechno to začalo celkem nevinně. Bylo to před více než rokem, co jsme se já a Jack dostali do téhle situace. Ale to, co se nám stalo, nás sblížilo víc, než jsme oba čekali a než jsme vlastně i chtěli. Ale i přes všechny neshody, nástrahy a překvapení jsem zůstali při sobě a pokoušeli jsme se dostat domů. Píšu tyhle řádky, aby mi zůstala nějaká vzpomínka na všechno, co jsem v tomto světě zažila. A kdybych to nezažila, ani bych nevěřila, že se něco takového může stát.

Abych ale začala od začátku. Chystala jsem zrovna se do práce. Toho dne jsme neměli jít na žádnou misi, protože nám to generál zakázal. Nechápala jsem Jackovo rozhodnutí, ale musela jsem to respektovat, přeci jen to byl velící důstojník a s ním se nikdy nemělo cenu o něčem takovém hádat. On byl prostě... Jack. A když si něco umanul, nikdy se nenechal přesvědčit o opaku. Jakmile jsem dorazila do SGC, šla jsem rovnou do zasedačky. To, co jsem ale slyšela, se mi zrovna moc nelíbilo. Z generálovy kanceláře se ozývaly zvýšené hlasy. Hned jsem poznala, že jde o Jacka a Daniela. Oba dva se o něco strašně hádali.

"Co se tu děje?" zeptala jsem se jich.
"Jack nám nechce povolit ani tu následujíci misi," řekl naštvaně Daniel.
"Je to pravda? A proč?" Můj pohled směřoval ke generálovi.
"Prostě proto. Venku je teď až moc týmů a já vás potřebuju tady. Už jsem to řekl tady tomu nervákovi," poznamenal O'Neill a ukázal na Daniela. Ten se na jeho poznámku jen hořce usmál a odešel z jeho kanceláře. Moc dobře věděl, že s Jackem se nemá cenu hádat. Zůstala jsem tam z generálem sama. Chtěla jsem ho ještě přesvědčit, aby nás na tu misi pustil.

"Proč?" byla moje jediná otázka.
"Už jsem to řekl Danielovi a zopakuju to i vám. Prostě ne, Sam, venku je moc týmů a vy jste můj nejdůležitější tým..."
"Vždyť jste na to nikdy nedbal. A navíc - neměli bychom být venku právě proto, že jsme nejdůležitější? K čemu tu pak jsme, když nemůžeme dělat svoji práci?"
"Vím, kam tím míříte, ale už jsem se rozhodl. Máme tu teď trochu jiná pravidla. Dostali jsme nařízeno, kolik týmů může být venku, a teď je venku maximální počet, takže vás prostě nepustím a tečka. A teď pokud dovolíte, mám tu hooodně práce," ukázal na svůj stůl plný papírů.
"Jo fajn, pochopila jsem, takže nechám vás být," odpověděla jsem a vzdálila jsem se z jeho kanceláře. A abych řekla pravdu, docela mě Jack tímto svým rozhodnutím naštval. Ale ano, chápala jsem - pravidla byla pravidla. Nakonec jsem to naštvání nechala být a pustila jsem se do své práce, měla jsem toho tady na základně tolik, že mi vlastně to nechození na mise trochu přišlo vhod. Alespoň jsem to všechno mohla dodělat včas.

Toho dne jsem pracovala až dlouho do večera - ani jsem si neuvědomila, kolik je hodin - úplně jsem ztratila pojem o čase. Kdyby nepřišel Jack s tím, že bych taky měla jít domů si odpočinout, asi bych pracovala dál.

"Sam, můžete mi říci, co tady děláte? Je už skoro deset večer a vy tu jste pořád zalezlá," neodpustil si poznámku Jack.
"Tak když jste nám nepovolil ty mise, chci alespoň dodělat nějaké věci tady v laboratoři," řekla jsem mu.
"No jo, ale to neznamená, že tu budete do pozdních hodin,"odpověděl.
"Pane, s dovolení,ale je to trochu moje,"odpověděla jsem mu. I když vím , že to asi bylo trochu přestřelené.
"Je to vaše věc, ale co vaše zdraví a váš osobní život? Takhle si nikdy nikoho nenajdete. Možná si vezmete nějakou tu zkumavku nebo nějaké to tentonoc udělátko," snažil se mi vysvětlil, proč nemám tak dlouho být v práci, ale já jsem prostě chtěla dělat svoji práci a nezáleželo mi na tom, kolik času mi zabere.
"Pane, prostě to chci dodělat," vzdorovala jsem mu.
"Ale no tak, jen kvůli tomu, že jsem vám tu misi nedovolil, se tu neupracujete," snažil se mě pořád přesvědčit o tom, že je moc pozdě a že bych si měla odpočinout.
Pokrčila jsem rameny "Pane, když už mám tu možnost, chci toho prostě využít. Když už nás nepouštíte mimo planetu, mám teď díky tomu víc času," odpověděla jsem.

Jack se nadechoval k tomu, aby zase něco namítl, ale pak pochopil, že se stejně nenechám přemluvit, a tak se se mnou rozloučil a odešel.


Bylo asi kolem jedné v noci, když jsem sama usoudila, že je nejvyšší čas jít domů. Cítila jsem se hodně unavená, ale byla jsem spokojená s tím, že jsem toho tolik stihla. Zhasla jsem lampičku a šla jsem se převléknout, a pak hned na parkoviště. Jaký byl můj údiv, když jsem na parkovišti spatřila Jackovo auto. Myslela jsem si, že generál už dávno odjel. A o to větší překvapení bylo, když se najednou objevil za mými zády.

"Pane, co tu děláte? Neměl jste být už dávno doma?" zeptala jsem se ho užasle a zvědavě zároveň.
"No víte, řekl jsem si, že když jste tady vy, tak tu budu i já. Stejně... hromada papírů na mým stole nepočká... a zítra by byla ještě jednou tak velká," vysvětlil mi, proč už dávno neodjel.
"Když myslíte, pane, a mohla bych se vás jen zeptat, kdy nás pustíte ven?"
"Víte co, přijďte za mnou zítra do kanceláře - podívám se do rozpisu, kdy se vrací týmy, které jsou teďka mimo Zemi, a pak se uvidí. Vždyť víte, co jsem vám říkal o počtu týmů mimo planetu..."

Chtěla jsem něco odpovědět, ale nakonec jsem mu na to jen kývla - najednou jsem netušila, co mu mám říct, a tak jsem se s ním rozloučila, nasedla do svého auta a odjela. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak jede těsně za mnou. Když jsme dojeli těsně pod hory do místa, kde se naše cesty měly rozdělit, objevila se přede mnou jakási žlutá třpitivá věc. Prudce jsem zastavila a tím donutila zastavit i Jacka jedoucího za mnou.

Nikdy jsem nic takového neviděla a moje zvědavost mi nedala - vystoupila jsem, abych se na ten ukaz podívala blíže. Stejně tak Jack se šel podívat, co to je.

"Sam, nechte to být," řekl mi.
"Já hned půjdu, jen se chci podívat, co to je," vysvětlilal jsem mu.
"Sam, no tak, může to být nebezpečné," pokoušel se mě dostat zpět.

Ona věc mě přitahovala hlavně jako vědce. Věděla jsem, že něco takového se neobjeví jen tak z ničeho nic. A moje věděcké já chtělo vědět, oč jde a odkud se to tu vzalo. Ještě pěknou chvíli jsem před stála a moje zvědavost byla čím dál větší. Netušila jsem zda je to nějaký portál nebo jen jakýsi ukaz...co se tu zničeho nic objevil. Ona anomálie se třpitila a jaksi se zvětšovala a zmenšoval. Trochu mi to připomínalo červí díru v bráně,ale zde nebylo nic co by to vytvořilo. A tak jsem se rozhodla tím projít, ačkoliv jsem neměla sebeměnší ponětí, co mne čeká.

Když jsem po nějaké chvíli váhání prošla skrz, ocitla jsem se v nějakém lese. Nechápala jsem, jak je něco takového možné. Připadalo mi to jako když projdu bránou, ale zde žádná brána nebyla, jen ta svítící věc. A to jsem ještě netušila, že Jack vleze hned za mnou.

"Pane, co tu děláte?" zeptala jsem se ho.
"No, když jste tam vlezla vy, tak jsem se chtěl podívat taky. A navíc, nechtěl jsem vás tu nechat samotnou," odpověděl Jack.

Najednou se z dáli ozval podivný řev. Žádné zvíře ani nic jiného na naší planetě nevydávalo takový zvuk, tím jsem si byla jistá. Ani jeden jsme nevěděli, co to je. Okamžitě jsem se vydala směrem, odkud ten zvuk přicházel.

"Sam, sakra tam jít nemůžete... ani nevíme, kde to jsme. Takže raději pojďme zpátky, je to příliš nebezpečné," pokoušel se mě generál zastavit, ale já jsem si stála za svým a chtěla jsem stůj co stůj vědět, kdo nebo co vydává takový řev, a tak jsem ani na vteřinu nezpomalila a šla pořád za tím zvukem. Musím přiznat, že to bylo celkem strašidelné. Opravdu jsem nikdy nic tak strašného neslyšela. Ale byla jsem voják, nesměla jsem se bát. Jack se nemohl dlouho rozhodnout, ale nakonec šel přece jen za mnou, i když z toho zrovna nebyl nadšený, což teď zpětně chápu. Ani jeden jsme nebyl ozbrojený a kdyby na nás někdo zaútočil, mohlo to skončit špatně.

"Carterová, no tak pojďte zpátky, tohle se mi ani trochu nelíbí," pořád mě přesvědčoval, ale moje tvrdohlavost byla neoblomná.

Když jsme došli na místo, řev utichl, ale já si stále přála zjistit jeho zdroj. Vyšla jsem na malý kopec před námi a to, co jsem pak spatřila, bylo neuvěřitelné. Připadala jsem si jako v jiném světě. A ano, skutečně to asi byl jiný svět. Když ke mně došel i Jack, nestačil se divit. To, co se objevilo před námi, bychom ani jeden nečekali ani v našich nejdivočejších snech. Před námi se rozprostíral svět tvorů, kteří na naší planetě už nikdy neměli žít, - svět dinosaurů. Netušila jsem, jak je tohle možné, ale rozhodně se nám to nezdálo. Měla jsem takové tušení, že to má nějakou souvislost s tou zářivou věcí, do které jsme vstoupili.

"A sakra... můžete mi, Sam, jako říci, kde to sakra jsme?" zeptal se mě Jack překvapeně.
"Pro jednou nemám žádné řešení nebo žádnou vysvětlení, je mi to líto, pane," odpověděla jsem mu. A byla to skutečně pravda, nevěděla jsem, co mám dělat nebo jak reagovat. "Asi bude nejlepší se vrátit domů. Hlavně musíme najít tamto čím jsme se sem dostali," odpověděla jsem mu nakonec.

Nicméně to, co jsem tu viděla, byla neuvěřitelná nádhera. My dva jsme byli pravděpodobně prvními lidmi, kterým sem něco takového naskytlo.

S Jackem jsem se ale nakonec vydali tou samou cestou zpět, abychom se dostali zase domů. Jenže na místě, kterým jsme sem přišli, jsme vůbec nic nenašli. Podívali jsme se na sebe nechápavými pohledy. Ani jeden jsme netušili, co se děje a kde ta třpitivá věc může být.

Jack se na mě podíval s několika otázkami v očích - jako by čekal, že mu vysvětlím, jak tu věc najít, zprovoznit a v pořádku se vrátit domů, ale já byla v ten moment úplně bezradná. Sklonila jsem svůj pohled k zemi, nemohla jsem se na něho dívat... netušila jsem, co mu mám odpovědět.

"Sam, jak se dostaneme domů?" zeptal se mě nakonec přímo.
"To já nevím," pokrčila jsem rameny.
"Carterová, no tak.. tady zůstat nemůžeme, ty tvorové tam za kopcem by nás slupli jako malinu, musíme se vrátit domů," nálehal O'Neill.
"Nemyslíte, že já tohle vím? Taky bych ráda šla domů, ale nevím jak. Já nejsem všemocná a nerozumím všemu," vyštěkla jsem na něho. Nedokázala jsem v tu chvíli udržet své nervy na uzdě. Už tak jsem byla z celé té situace rozčílená a Jackovy otázky mi moc klidu nepřidávaly.
"No tak pardon, no," zavrčel a kamsi poodešel.

Vypadalo to, že se brzy bude stmívat a my dva budeme potřebovat nějaký ukryt, ale s Jackem teď nebyla žádná řeči a ani jsem netušila, kde vlastně je. Po naší malé hádce se vytratil a já ho už pěknou chvilku neviděla. Začal se mě zmocňovat strach. Kdo ví, co se tu v noci potuluje. Tento svět byl úplně jiný, než jsme zažili na našich výpravách skrz bránu. Tohle nebyla jiná planeta, tohle byla minulost naší Země, do které jsme se dostali čirou náhodou a ve které jsme měli strávit část našeho života.

Když se setmělo, vylezla jsem na strom. Ačkoliv jsem neměla sebemenší tušení, zda ta zvířata umí či neumí po nich šplhat, přišlo v ten moment jako dobrý nápad. Jen Jacka jsem nikde neviděla a měla jsem o něho děsný strach. Nechtěla jsem křičet jeho jméno, bála jsem se, že bych k sobě mohla přivolat nějakého nebezpečného tvora. Někde z dálky se ozýval řev, jaký jsem v životě neslyšela. Bylo to jako když se někde svádí boj - a ten řev byl zoufalým křikem o život. Po nějakém čase ten řev ustal, a pak bylo už ticho. Pořád jsem si v hlavě opakovala, že pokud se z tohoto světa rychle nedostaneme, nevím, jak dlouho tu dokážeme vydržet. V ten moment však bylo pro mne hlavní najít Jacka. Ale muselo to počkat na ráno.

Ještě nějakou dobu jsem přemýšlela o Jackovi a o naší zvláštní situaci, až jsem nakonec usnula.

Ráno mě probudil děsivý dupot poblíž stromu, kde jsem se předchozího večera schovala. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem nedaleko sebe obří hlavu, jak se sklání nad strom, z něhož se to zvíře chystalo jíst. Strašně jsem se lekla, ale nakonec jsem si uvědomila, že mi ten tvor nechtěl ublížit, jen žral listy a mně bylo jasné, že na mě chuť jen tak nedostane. Pokoušela jsem se ho pohladit, ale zvíře pokaždé uhnulo. Po nějaké době se nažralo a odešlo. A tak jsem mohla slézt na zem a jít hledat O'Neilla. Mobil mi v této době byl k ničemu - signál tu bohužel bude až za 65 milionů let.

Netušila jsem, kde bych s hledáním měla začít. Ani svoji zbraň jsem neměla, takže bránit se případně nějakému predátorovi bude asi hodně težké. Znovu jsem se vydala tím směrem, kde jsme vyšli z té zářivé věci. Byla tu šance, že by se tam plukovník mohl nacházet. Pořád se kolem mě ozývaly zvlášní zvuky, sem tam nějaký řev. Byla to úplně jiná doba a já si nebyla jistá, jak reagovat. Moje instinkty vojáka byly pořád ve střehu, v tomto světě to jinak ani nešlo.

Po O'Neillovi nikde nebylo ani stopy... opět se mě zmocnil strach z toho, že někde leží zraněný nebo... co když si ho něco dalo k večeři?, pomyslela jsem si. Hlavou se mi honily dost nepříjemné představy. Pokoušela jsem je zahnat, ale šlo to jen těžko. Tento svět byl až moc nebezpečný a naprosto jiný, než jsem byla zvyklá.

Došla jsem do místa, kde jsme se předchozího dne vynořili, ale O'Neilla jsem nikde neviděla.

"Fajn a co teď," pozvdechla jsem si spíše pro sebe, netušila jsem, že mi někdo odpoví.
"Co se třeba nějak dostat domů?" odpověděl mi za zády Jack.
"Pane," vykřikla jsem a vrhla jsem se mu kolem krku, jak jsem byla ráda, že žije a že ho nic nesežralo.
"Ehmm, Sam... taky vás moc rád vidím," řekl překvapivě.
"Já... moc se omlouvám, pane, bylo to nevhodné. Jen... jsem moc ráda, že si z vás žadný z dinosaurů neudělal večeři," vysvětlila jsem mu moje chování.
"No, věřte mi, že už jsem měl několikrát docela namále," odpověděl mi O'Neill.
"Tak to mne těší, že se vám podařilo nakonec uniknout," usmála jsem se. I on se na mě usmál.
"Sam, co budeme dělat teď, když tady ta anomálie není? Jak se dostaneme domů?"
"Už jsem řekla, pane - nevím, jak to otevřít nebo jak to najít... asi budeme muset počkat a... mezitím se tu tak trochu zabydlet," odpověděla jsem mu a vůbec se mi nelíbilo, že tu budeme teď muset zůstat a žít. Nevím proč, ale měla jsem takový pocit, že domov jen tak neuvidíme.
"Fajn, tak já dojdu za místníma a půjčím si od nich nějaký nářadí na sestavení domu," usmál se Jack. Já jsem se při té představě musela smát. Zároveň se mi ulevilo, že se napětí z předchozích hodin alespoň trochu uvolnilo.

Ještě jsem mu něco chtěla říct, ale byla jsem přeřušena děsivým řevem, který se k nám blížil obrovskou rychlostí. Ani jsme se nenadáli a nedaleko od nás se objevil obří ještěr. Vypadalo, že asi budeme jeho dalším chodem.

"Sam, honem, musíme tomu utéct," zakřičel na mě generál.

Jenže než jsem cokoliv stačila udělat, ten tvor se na mě vrhnul. Snažila jsem se schovat za jeden větší kámen, ale nebylo mi to moc platné, on si mě stejně našel. Slyšela jsem Jacka, jak se pokouší dělat hluk, aby ještěra na sebe nalákal, jenže on si z nějakého důvodu vybral mne.

"Sam, na ten strom!" zařval Jack a ukázal na jeden z větších listnáčů nedaleko místa, kde jsem se krčila. Pokoušela jsem se na něj vylézt, ale dinosaurus do něho narazil a tím mě shodil dolů. A pak byla už jen tma.
 


Komentáře

1 Iveta Iveta | E-mail | Web | 18. července 2014 v 19:40 | Reagovat

No pane jo... já si říkala, kam jsi je to poslala :D
No rozhodně se vrátím pro druhou část :)

2 Eva Eva | 21. července 2014 v 11:33 | Reagovat

No nazdar ,kam je to posíláš ,doufám,že je tam nesežerou.No jsem zvědavá na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama